Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl státník, politik, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. Za jeho zásluhy o stát mu parlament udělil titul „Prezident Osvoboditel“ a celkem sedmnáctkrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.

Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších, seznamoval světové politiky s českými požadavky. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu.

Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali.

Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Univerzita Karlova byla založena listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Paříže a náleží k nejstarším evropským univerzitám.

Panovník se tak snažil učinit z českého království trvalý střed římské říše. Kladl velký důraz na vzdělanost pražské metropole, kam chtěl soustředit domácí i zahraniční vzdělance a podepřít tak základnu moci. Měla čtyři fakulty: teologickou, právnickou, medicínskou a svobodných umění. V dějinách Karlovy univerzity zanechala významnou stopu vláda Rudolfa II., jenž z Prahy vytvořil kulturní metropoli, kde se scházeli nejvýznamější učenci Evropy (např. Tycho de Brahe, Johannes Kepler) a kde rozvíjela se univerzitní vzdělanost.

Počátkem 17. století se univerzita dostala pod silný politický vliv zemských stavů zapojených do protihabsburské opozice, jejichž představitelé vyvolali konflikt na počátku první celoevropské války (třicetiletá válka v letech 1618 - 1648). Jejich porážka přinesla výraznou změnu uspořádání univerzity. Vítězný římský císař a český král Ferdinand III. v roce 1654 spojil Karolinské učení s jezuitskou univerzitou v Klementinu. V časech vrcholného nacionálního politického hnutí byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena v roce 1882 na dvě: českou a německou. Na přelomu 19. a 20. století dosáhly obě univerzity vysoké vědecké úrovně. Na německé působil např. profesor Albert Einstein. Na české univerzitě vynikly osobnosti, které měly významnou úlohu ve státněpolitickém emancipačním procesu, na prvním místě profesor Tomáš G. Masaryk, který se stal prvním prezidentem samostatné Československé republiky v roce 1918. Univerzita Karlova, jak byla česká univerzita v samostatném státě nazvána, využila nových podmínek k rozvoji vědeckého bádání, jehož některé výsledky dosáhly světového měřítka.

Za připomínku stojí objevy profesora Jaroslava Heyrovského v oboru polarografie, za něž v roce 1959 obdržel Nobelovu cenu.

Ježíš Kristus známý také jako Ježíš Nazaretský.

Ježíš veřejně působil asi od roku 28 jako potulný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Obsahem jeho hlásání byl brzký příchod Božího království a výzva k pokání. Od data Ježíšova narození je tradičně odvozován dnes používaný křesťanský letopočet.

Evangelia označují Ježíše jako syna Josefova a Mariina. Josef byl tesařem. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě a vyrůstal v galilejském Nazaretě. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry. Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení.

Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal.

Univerzita Karlova byla založena listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Paříže a náleží k nejstarším evropským univerzitám.

Panovník se tak snažil učinit z českého království trvalý střed římské říše. Kladl velký důraz na vzdělanost pražské metropole, kam chtěl soustředit domácí i zahraniční vzdělance a podepřít tak základnu moci. Měla čtyři fakulty: teologickou, právnickou, medicínskou a svobodných umění. V dějinách Karlovy univerzity zanechala významnou stopu vláda Rudolfa II., jenž z Prahy vytvořil kulturní metropoli, kde se scházeli nejvýznamější učenci Evropy (např. Tycho de Brahe, Johannes Kepler) a kde rozvíjela se univerzitní vzdělanost.

Počátkem 17. století se univerzita dostala pod silný politický vliv zemských stavů zapojených do protihabsburské opozice, jejichž představitelé vyvolali konflikt na počátku první celoevropské války (třicetiletá válka v letech 1618 - 1648). Jejich porážka přinesla výraznou změnu uspořádání univerzity. Vítězný římský císař a český král Ferdinand III. v roce 1654 spojil Karolinské učení s jezuitskou univerzitou v Klementinu. V časech vrcholného nacionálního politického hnutí byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena v roce 1882 na dvě: českou a německou. Na přelomu 19. a 20. století dosáhly obě univerzity vysoké vědecké úrovně. Na německé působil např. profesor Albert Einstein. Na české univerzitě vynikly osobnosti, které měly významnou úlohu ve státněpolitickém emancipačním procesu, na prvním místě profesor Tomáš G. Masaryk, který se stal prvním prezidentem samostatné Československé republiky v roce 1918. Univerzita Karlova, jak byla česká univerzita v samostatném státě nazvána, využila nových podmínek k rozvoji vědeckého bádání, jehož některé výsledky dosáhly světového měřítka.

Za připomínku stojí objevy profesora Jaroslava Heyrovského v oboru polarografie, za něž v roce 1959 obdržel Nobelovu cenu.

Tento populární spisovatel pohádek a příběhů pro děti a mládež se narodil 4. dubna 1911 v Praze.

Začátkem 1. sv. války musel jeho otec narukovat a malý Václav se se zbytkem rodiny odstěhoval do Jičína k dědečkovi. Vystudoval gymnázium v Praze a začal studovat práva, dokončil však jen tři semestry a pak pracoval jako účetní na finančním ředitelství v Chebu. V té době také napsal svůj první humoristický román. Za 2. sv. války pracoval jako úředník v Praze. Po válce spolupracoval s dětskými časopisy Brouček, Sedmihlásek, Vlaštovička, Mateřídouška, Ohníček, Pionýr, Pionýrské noviny. Stal se také vedoucím vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Od roku 1960 se začal plně věnovat literární činnosti. Psal hlavně pohádkové knihy - hlavními postavami jsou loupežníci, ševci, vodníci, víly, hajní, zvířata. Děj často umísťuje právě na Jičínsko. V jeho díle je patrný smysl pro spravedlnost, dobré lidské vztahy, vysoké morální hodnoty, upřímnost, laskavost, láska k českému jazyku.

V jeho příbězích vždy zvítězí dobro nad zlem.

Anna Jagellonská se narodila 23. července 1503 v Budínu, jako dcera Vladislava Jagellonského a Anny z Foix.

Její narození vzbudilo obavy z ženského nástupnictví. Tři roky na to se narodil její bratr Ludvík Jagellonský. Jako následník však nebyl jistý. V roce 1507 byli Ludvík i Anna uznáni jako dědici české koruny s podmínkou, že se oba musí naučit česky. V roce 1521 byla Anna provdána za Ferdinanda I., který zdědil po otci rakouské země. Anna byla od mládí velmi zručná. Vyšívala zlatem a stříbrem, i když se sama oblékala skromně. Milovala květiny a zahradu. Když musel Ferdinand vycestovat do ciziny, svěřil vladaření Anně. Ta vystupovala i při přehlídkách vojska, kde si vedla velmi dobře. Právě Anna se zasloužila o to, že se nová habsburská dynastie, ne příliš oblíbená, stávala v Čechách uznávanou.

Mnoho lidí vidělo v Anně pravou královnu a dědičku trůnu.

Jaroslav Seifert se narodil 23.9.1901 v chudé rodině v Praze na Žižkově.

Začal studovat na žižkovském gymnáziu, potom přešel do vinohradského, avšak ani tady nedospěl k maturitě. Ze školy odešel a rozhodl se v roce 1921 pro práci žurnalisty. Působil v Rudém právu a Rovnosti. Jaroslav Seifert byl spoluzakladatelem Devětsilu a redaktorem Reflektoru. Ve dvacátých letech přispíval do Proletkultu, Tvorby a ReDu, od počátku třicátých let do Avantina, Kvartu, Listů pro umění a kritiku. Jako řada jeho přátel viděl Jaroslav Seifert zpočátku východisko z poválečného zklamání v komunistickém hnutí. V roce 1929 byl mezi sedmi spisovateli, kteří podepsali manifest proti gottwaldovskému vedení KSČ. Jaroslav Seifert i ostatní protigotwaldovští spisovatelé byli z KSČ vyloučeni. Na rozdíl od některých se Jaroslav Seifert do strany nikdy nevrátil. Dále pracoval jako redaktor Pestrých květů, Národní práce a po roce 1945 několik let i v Práci. Svým televizním vystoupením v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa. V letech 1969 - 70 byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Podepsal i Chartu 77.

V roce 1984 se Jaroslav Seifert stal jako dosud jediný český spisovatel nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

Alžběta Pomořanská, narozena asi 1347, byla dcerou pomořanského vévody Bogislava V. a vnučkou polského krále Kazimíra I. Velikého.

Karel IV. se s ní oženil v dubnu 1363 v Krakově. Prostřednictvím tohoto sňatku se mu podařilo narušit protilucemburskou koalici, v níž stáli uherský i polský král a rakouský vévoda. Jako druhá z Karlových manželek byla během italského tažení v roce 1368 korunována císařovnou. Společně s Karlem založili v Římě špitál pro české poutníky. S politicky nijak ambiciózní Alžbětou měl Karel IV. šest dětí.

Hrad Karlštejn založený v roce 1348 zaujímá mezi českými hrady zcela výjimečné postavení.

Byl vybudován českým králem a římským císařem Karlem IV. jako místo pro uložení královských pokladů, především sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. V roce 1355 již Karel IV. pobýval na hradě, dohlížel na jeho dostavbu a na výzdobu interiérů, především hradních kaplí. Stavebně byl hrad dokončen v roce 1365, kdy byla vysvěcena Kaple sv. Kříže ve Velké věži.

Základní kámen Karlova mostu (původně zvaného Pražský či Kamenný most) byl položen 9.7.1357 Karlem IV. vedle románského Juditina mostu, který byl roku 1342 poničen povodní. Stavby z pískovcových kvádrů se ujal stavitel Svatovítské katedrály, sedmadvacetiletý Petr Parléř.

Most je 520 metrů dlouhý, 10 metrů široký a spočívá na šestnácti obloucích. Dokončen byl i se Staroměstskou mosteckou a Malostranskou věží v roce 1411. Most byl důležitým celním místem a vojenským bodem.

Trvalý věhlas přinesla Karlovu mostu doba baroka, kdy sedm nejvýznamnějších pražských sochařských dílen vytvořilo galerii třiceti soch, která neměla v době svého vzniku ve světě obdoby a dodnes je hodna obdivu a úcty k práci barokních mistrů Ferdinanda Maxmiliána Brokofa, Ignáce Františka Platzera, Matyáše Bernarda Brauna, Jana Brokofa, Jana Oldřicha Mayera Jana Bedřicha Kohla a dalších.

České korunovační klenoty jsou souborem předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu a sloužily jako odznaky (insignie) vlády a moci českých králů. Udělovaly se při korunovaci.

Souprava zahrnuje Svatováclavskou korunu, královské žezlo, královské jablko, dále kožená pouzdra na korunu, žezlo a jablko, podušku pod korunu, korunovační plášť s hermelínovými doplňky, štolou, pásem a tzv. manipulem. Svatováclavskou korunu nechal v letech 1345 až 1346 zhotovit Karel IV. ke své korunovaci českým králem, což ji dělá čtvrtou nejstarší v Evropě. Ostatní předměty se staly součástí později.

Korunovační klenoty jsou národní kulturní památkou, za niž byly prohlášeny v roce 1962 na druhém místě po Pražském hradě.

Edvard Beneš (28. května 1884 – 3. září 1948 ) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948.

V období tzv. Druhé republiky a německé okupace v letech 1938–1945 žil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa působil jako exilový prezident republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948. Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a hlavním představitelem československého odboje během druhé světové války.

Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda.

V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory Parlamentu ČR a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky. Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992–1997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.

Svatý Václav se narodil kolem roku 907 ve Stochově u Libušína.

Byl nejstarším synem přemyslovského knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry z rodu polabských Stodoranů, vnukem Bořivoje a Ludmily. Ludmila jej naučila křesťanským zásadám, ctnostem, základům moudrosti i rozvaze. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním nepřáteli, usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech a dal důkaz naší rovnocennosti s ostatními zeměmi Evropy. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost. Svým příkladem vedl lid z vlivů pohanství ke křesťanskému životu.

Byl zavražděn ve Staré Boleslavi 28. září pravděpodobně roku 935. Stal se hlavním patronem naší země.

Rudolf II. nebyl příliš schopným panovníkem. Bohatě podporoval umění, kulturu a vědu. Rudolf II. věřil v astrologii a alchymii. Sezval do Prahy významné astronomy z celé Evropy a Praha se stala významným střediskem vědy, která v tomto období zažívala velký rozkvět.

Rudolf II. byl posledním českým panovníkem sídlícím trvale v Praze, po jeho vládě všichni další čeští (do roku 1918) a němečtí panovníci (do roku 1804) sídlili ve Vídni.

Závěr vlády Rudolfa II. byl poznamenán jeho paranoiou.

Citát: ...Ty, která všechno máš, co už se nenavrátí, jen vezmi jej do hlubokého klína, kde ve tmě nikdy úsvit neprolíná, ať spočine už mrtvý spravedlivý. Nad jeho hrobem stojí národ živý.

Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl státník, politik, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. Za jeho zásluhy o stát mu parlament udělil titul „Prezident Osvoboditel“ a celkem sedmnáctkrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.

Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších, seznamoval světové politiky s českými požadavky. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu.

Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali.

Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Ježíš Kristus známý také jako Ježíš Nazaretský.

Ježíš veřejně působil asi od roku 28 jako potulný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Obsahem jeho hlásání byl brzký příchod Božího království a výzva k pokání. Od data Ježíšova narození je tradičně odvozován dnes používaný křesťanský letopočet.

Evangelia označují Ježíše jako syna Josefova a Mariina. Josef byl tesařem. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě a vyrůstal v galilejském Nazaretě. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry. Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení.

Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal.

Historická Praha, tak jak ji dnes známe vznikla spojením čtyř dříve samostatných měst - Starého Města, Malé Strany,Hradčan a Nového Města.

Čtvrté v pořadí Nové Město bylo vybudováno jako velkolepý projekt císaře a krále Karla IV.(1346 – 1378), který se v druhé polovině 14. století rozhodl z Prahy vybudovat honosné a reprezentativní centrum Svaté římské říše. Karel IV. věnoval budování Nového Města osobně velkou pozornost. Bylo to první město, které vznikalo na základě přesného urbanistického plánu. Praha se na konci 14. století stala staveništěm Evropy. Nové město rostlo velmi rychle, čímž si získalo obdiv ostatních evropských měst a Praha se stala centrem dění Evropy. Vznikly tak široké bulváry, rozsáhlá náměstí a majestátní církevní stavby, které jsou dnes často schovány za fasádami z 19. a 20. století. Ale po bližší prohlídce je zřejmé, že jsou to ty samé budovy, které před více než pěti sty lety dal vyměřit a vybudovat císař Karel IV. Dle některých názorů bylo vybudování Nového Města Karlem IV. promyšleno do nejmenších detailů. Panovník nejenže velkoryse načrtl předpokládaný vzhled Nového Města, ale i stanovil přesná pravidla pro jeho novou zástavbu. Překvapivě moderní nařízení například osvobozovalo stavebníky od daní na dobu dvanácti let za podmínky, že zahájí stavbu do jednoho měsíce po zakoupení pozemku a do roka a půl ji dokončí. Nové domy musely být kamenné a jednopatrové, ale významné církevní i světské stavby měly právo na výjimku.

František Josef I. Habsburský, předposlední císař rakouský a český a uherský král, panovník, který setrval na císařském trůnu neuvěřitelných šedesát osm let, přišel na svět 18. srpna roku 1830 ve Vídni jako syn Žofie Bavorské a arcivévody Františka Karla, bratra rakouského císaře Ferdinanda I.

Již od dětství byl František Josef I. matkou cílevědomě vychováván jako budoucí císař. Byl jí veden k religiozitě, odpovědnosti a píli, odmalička žil v přesvědčení o božské vyvolenosti habsburské dynastie. Pocit výjimečnosti a vyvolenosti ovšem vedl k tomu, že se mladý arcivévoda František Josef stal izolovaným od okolního světa. Tato izolovanost mu pak byla vlastní po celý zbytek života. Nikdy se nesblížil ani s vlastními sourozenci. Nedostatek politických zkušeností vedl k Františkovým zahraničně politickým neúspěchům. Během krymské války (1854-1856) si císař, podporou akcí evropských mocností válčících s carským Ruskem, znepřátelil Rusko. Poté přišla válka s Francií, Sardinií a s Pruskem. V roce 1908 došlo k anexi Bosny a Hercegoviny, která vyvolala vážnou mezinárodní krizi. Uprostřed války císař František Josef I., 21. listopadu roku 1916, zemřel. Je pohřben v kapucínské kryptě ve Vídni.

Císař František Josef I. byl ženat s Alžbětou Bavorskou zvanou Sisi. Z jejich manželství přišly na svět čtyři děti - Žofie, Gisela, Rudolf a Marie Valérie. Přestože císař svoji ženu velice miloval, díky své vlastní citové chladnosti, Alžbětině extravagantnosti a zásahům své matky jeho manželství, zpočátku šťastné, ztroskotalo.

Marie Terezie ( 13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň ) byla královnou uherskou a českou v letech 1740 – 1745 a manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem.

Narodila se jako nejstarší dcera císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. V důsledku Pragmatické sankce z roku 1713 byla de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví), protože její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců ještě před jejím narozením. Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terezie stala královnou uherskou a českou. Bývá označována také jako „císařovna Marie Terezie“, ale jako žena se nikdy nemohla stát vládnoucí, korunovanou císařovnou Svaté říše římské. Císařem byl 13. září 1745 zvolen její manžel František I. Štěpán Lotrinský, čímž se stala císařovnou – manželkou. Marie Terezie nezůstala jen dcerou císaře a císařovnou, ale stala se i matkou dvou císařů, Josefa II. a Leopolda II.

Za vlády Marie Terezie došlo k významným reformám v soudnictví, finančnictví a školství, k celním úpravám, k zakládání manufaktur a k rozvoji průmyslové výroby. Budovaly se nové cesty, zlepšovalo poštovní spojení, byla zavedena jednotná soustava měr a vah, jednotná měna. Z habsburského konglomerátu se stal moderní centralizovaný stát.

Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl státník, politik, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. Za jeho zásluhy o stát mu parlament udělil titul „Prezident Osvoboditel“ a celkem sedmnáctkrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.

Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších, seznamoval světové politiky s českými požadavky. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu.

Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali.

Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Karolinum je nejstarší univerzitní kolej ve střední Evropě a komplex staveb nacházející se na Starém Městě v Praze, na rohu Ovocného trhu a Železné ulice, jižně od Staroměstského náměstí.

Jméno je odvozeno od zakladatele Karlovy univerzity Karla IV. Karolinum vzniklo rozšířením a úpravami paláce Jana Rotleva. Mincmistr Rotlev z Kutné Hory přenechal palác králi Václavu IV., čímž zachránil svého syna, kterému hrozil trest smrti za tasení meče při soudním jednání. Král pak roku 1383 dům daroval Karlově koleji. Karolinum bylo několikrát přestavováno v roce 1718 F. M. Kaňkou, 1882 J. Mockerem, v letech 1946–1968 byl celý areál rekonstruován podle projektu Jaroslava Fragnera. V době po bitvě na Bílé hoře bylo sídlem právnické a lékařské fakulty, za první republiky pak Německé univerzity v Praze. V současnosti je Karolinum sídlem rektora a centrálních institucí Univerzity Karlovy a slouží ke slavnostním a reprezentačním účelům, jako např. promoce, imatrikulace apod. Karolinum je národní kulturní památkou.

Dekret kutnohorský je listina omezující vliv cizinců na Karlově univerzitě. Vydaná byla 18. ledna 1409 za vlády Václava IV. Na jejím vzniku se podílel především Jan Hus, Jeroným Pražský a Jan z Jesenice.

Karel IV. založil prestižní středoevropskou univerzitu, jeho syn Václav IV. ji pak uvrhl na lokální úroveň tím, že změnil poměry mezi českými a zahraničními studenty i učiteli ve prospěch národa českého. Podle dekretu obdržel český národ na univerzitě tři hlasy, ostatní národy jeden. Němečtí učitelé i studenti pak začali houfně Prahu a Karlovu univerzitu opouštět. Rektorem byl zvolen mistr Jan Hus.

Blanka z Valois (1316 – 1. srpna 1348, Praha) byla moravská markraběnka a česká královna.

Byla dcerou hraběte Karla z Valois a jeho ženy Mahaut de Châtillon, sestrou francouzského krále Filipa VI. a první manželkou Karla IV. Lucemburského. Blanka vyrůstala na francouzském dvoře svého bratrance Karla IV. Sličného, kde se jí věnovala hlavně královna Marie, sestra Jana Lucemburského. S Karlem byla oddána ještě jako dítě 15. května 1323 v Paříži se svolením papeže Jana XXII. Krátce před sňatkem stejně starý korunní princ Václav přijal biřmování a s ním i jméno Karel.

Anna Falcká (26. září 1329 – 2. února 1353, Praha) byla česká a římská královna, dcera rýnského falckraběte Rudolfa II. a Anny Korutanské (Tyrolské).

Byla druhou manželkou českého a římského krále Karla IV. Lucemburského. O dětství Anny Falcké se neví téměř nic, zajímavá se stává až svým sňatkem. S Karlem byla oddána 4. nebo 11. března 1349 (datace se rozcházejí) ve městě Bacharachu na Rýně. Od Karla to byl výborný politický tah vzhledem k tomu, že Wittelsbachové (Annin rod) byl v té době v říšské klatbě a její otec podporoval Günthera ze Schwarzburgu, římského vzdorokrále. Karel tak odstavil silného soupeře.

Medaile k 200. výročí narození významného představitele českého romantického básnictví a prozaika.

Právem je pokládán za zakladatele moderní české poezie. Narodil se 16. listopadu 1810 v Praze na Újezdě v rodině Antonína Máchy, majitele krupařského krámku. Vystudoval práva a filosofii, zajímal se nejenom o českou historii a literaturu, ale i o amatérské divadlo a cestování. Své první básnické pokusy psal Mácha v němčině (Versuche des Ignac Macha, Hoffnung). Za celý svůj krátký život Mácha nestihl knižně vydat žádné ze svých děl kromě básně Máj. 23. října 1836 se Mácha obětavě zúčastnil hašení požáru, přičemž se nejspíše napil znečištěné vody a dostal choleru. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval, až nakonec 6. listopadu v ranních hodinách nemoci podlehl.

Karel Hynek Mácha byl pochován v Litoměřicích, jeho ostatky však byly v roce 1938, v obavě před zabráním českého pohraničí německou říší, převezeny do Prahy.

Anna Svídnická, narozena někdy mezi roky 1338 až 1339, třetí manželka Karla IV., byla dcerou svídnicko-javorského knížete Jindřicha II. a dědičkou posledního slezského vévodství, jež doposud nepatřilo ke Koruně české.

Roku 1353, jen několik měsíců po smrti své druhé ženy, s ní Karel IV. uzavřel sňatek. V roce 1355 se společně s Karlem zúčastnila jeho císařské korunovační jízdy. Po sňatku patnáctiletá Anna Svídnická porodila Karlu IV. roku 1358 dceru Elišku, jež se provdala za rakouského vévodu Albrechta III. O jejím narození poslala Anna vlastnoruční list Karlovu velkému příteli, mysliteli, filozofovi a básníkovi Francesku Petrarkovi.

Alžběta Pomořanská, narozena asi 1347, byla dcerou pomořanského vévody Bogislava V. a vnučkou polského krále Kazimíra I. Velikého.

Karel IV. se s ní oženil v dubnu 1363 v Krakově. Prostřednictvím tohoto sňatku se mu podařilo narušit protilucemburskou koalici, v níž stáli uherský i polský král a rakouský vévoda. Jako druhá z Karlových manželek byla během italského tažení v roce 1368 korunována císařovnou. Společně s Karlem založili v Římě špitál pro české poutníky. S politicky nijak ambiciózní Alžbětou měl Karel IV. šest dětí.

Jaroslav Seifert se narodil 23.9.1901 v chudé rodině v Praze na Žižkově.

Začal studovat na žižkovském gymnáziu, potom přešel do vinohradského, avšak ani tady nedospěl k maturitě. Ze školy odešel a rozhodl se v roce 1921 pro práci žurnalisty. Působil v Rudém právu a Rovnosti. Jaroslav Seifert byl spoluzakladatelem Devětsilu a redaktorem Reflektoru. Ve dvacátých letech přispíval do Proletkultu, Tvorby a ReDu, od počátku třicátých let do Avantina, Kvartu, Listů pro umění a kritiku. Jako řada jeho přátel viděl Jaroslav Seifert zpočátku východisko z poválečného zklamání v komunistickém hnutí. V roce 1929 byl mezi sedmi spisovateli, kteří podepsali manifest proti gottwaldovskému vedení KSČ. Jaroslav Seifert i ostatní protigotwaldovští spisovatelé byli z KSČ vyloučeni. Na rozdíl od některých se Jaroslav Seifert do strany nikdy nevrátil. Dále pracoval jako redaktor Pestrých květů, Národní práce a po roce 1945 několik let i v Práci. Svým televizním vystoupením v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa. V letech 1969 - 70 byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Podepsal i Chartu 77.

V roce 1984 se Jaroslav Seifert stal jako dosud jediný český spisovatel nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

Anna Jagellonská se narodila 23. července 1503 v Budínu, jako dcera Vladislava Jagellonského a Anny z Foix.

Její narození vzbudilo obavy z ženského nástupnictví. Tři roky na to se narodil její bratr Ludvík Jagellonský. Jako následník však nebyl jistý. V roce 1507 byli Ludvík i Anna uznáni jako dědici české koruny s podmínkou, že se oba musí naučit česky. V roce 1521 byla Anna provdána za Ferdinanda I., který zdědil po otci rakouské země. Anna byla od mládí velmi zručná. Vyšívala zlatem a stříbrem, i když se sama oblékala skromně. Milovala květiny a zahradu. Když musel Ferdinand vycestovat do ciziny, svěřil vladaření Anně. Ta vystupovala i při přehlídkách vojska, kde si vedla velmi dobře. Právě Anna se zasloužila o to, že se nová habsburská dynastie, ne příliš oblíbená, stávala v Čechách uznávanou.

Mnoho lidí vidělo v Anně pravou královnu a dědičku trůnu.

Jiří z Poděbrad, český král v letech 1458-1471, přišel na svět 23. dubna roku 1420 v Poděbradech jako nemanželský syn Viktorina z Poděbrad.

Ve čtrnácti letech se Jiří zúčastnil slavné bitvy u Lipan (na straně vítězné panské jednoty), v roce 1438 se pak aktivně zapojil do politického života tehdejších českých zemí. Nejprve patřil k utrakvistické straně Hynce Ptáčka z Pirknštejna, po Hyncově smrti v roce 1444 se stal jejím vůdcem (tzv. poděbradská strana). V postavení zemského správce zůstal Jiří z Poděbrad i poté, co byl českým králem zvolen v srpnu roku 1453 Ladislav Pohrobek.

Jiří slíbil, že přestoupí ke katolicismu, ale neudělal to. Vystupoval programově jako král "dvojího lidu", tj. lidu husitského i katolického. Opíral se přitom o tzv. kompaktáta, která považoval za základní zemský zákon. V roce 1466 byl Jiří z Poděbrad papežem Pavlem II. prohlášen za sesazeného z českého trůnu. Zároveň papež vyzval ke křížové výpravě do Čech. V průběhu války s Matyášem Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 v Praze zemřel. Jeho ostatky jsou uloženy v chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Ještě malá zmínka o zahraniční politice českého krále Jiřího z Poděbrad.

Do dějin se nejvíce zapsal svojí snahou o vytvoření všeobecné mírové unie, spolku evropských křesťanských politiků, kteří mají své spory řešit nikoliv válečnou, ale mírovou diplomatickou cestou.

Tyto snahy se ale, přestože byl Jiří vynikající diplomat a rozený politik, minuly účinkem.

Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl státník, politik, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. Za jeho zásluhy o stát mu parlament udělil titul „Prezident Osvoboditel“ a celkem sedmnáctkrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.

Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších, seznamoval světové politiky s českými požadavky. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu.

Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali.

< p>Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Univerzita Karlova byla založena listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Paříže a náleží k nejstarším evropským univerzitám.

Panovník se tak snažil učinit z českého království trvalý střed římské říše. Kladl velký důraz na vzdělanost pražské metropole, kam chtěl soustředit domácí i zahraniční vzdělance a podepřít tak základnu moci. Měla čtyři fakulty: teologickou, právnickou, medicínskou a svobodných umění. V dějinách Karlovy univerzity zanechala významnou stopu vláda Rudolfa II., jenž z Prahy vytvořil kulturní metropoli, kde se scházeli nejvýznamější učenci Evropy (např. Tycho de Brahe, Johannes Kepler) a kde rozvíjela se univerzitní vzdělanost.

Počátkem 17. století se univerzita dostala pod silný politický vliv zemských stavů zapojených do protihabsburské opozice, jejichž představitelé vyvolali konflikt na počátku první celoevropské války (třicetiletá válka v letech 1618 - 1648). Jejich porážka přinesla výraznou změnu uspořádání univerzity. Vítězný římský císař a český král Ferdinand III. v roce 1654 spojil Karolinské učení s jezuitskou univerzitou v Klementinu. V časech vrcholného nacionálního politického hnutí byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena v roce 1882 na dvě: českou a německou. Na přelomu 19. a 20. století dosáhly obě univerzity vysoké vědecké úrovně. Na německé působil např. profesor Albert Einstein. Na české univerzitě vynikly osobnosti, které měly významnou úlohu ve státněpolitickém emancipačním procesu, na prvním místě profesor Tomáš G. Masaryk, který se stal prvním prezidentem samostatné Československé republiky v roce 1918. Univerzita Karlova, jak byla česká univerzita v samostatném státě nazvána, využila nových podmínek k rozvoji vědeckého bádání, jehož některé výsledky dosáhly světového měřítka.

Za připomínku stojí objevy profesora Jaroslava Heyrovského v oboru polarografie, za něž v roce 1959 obdržel Nobelovu cenu.

Univerzita Karlova byla založena listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Paříže a náleží k nejstarším evropským univerzitám.

Panovník se tak snažil učinit z českého království trvalý střed římské říše. Kladl velký důraz na vzdělanost pražské metropole, kam chtěl soustředit domácí i zahraniční vzdělance a podepřít tak základnu moci. Měla čtyři fakulty: teologickou, právnickou, medicínskou a svobodných umění. V dějinách Karlovy univerzity zanechala významnou stopu vláda Rudolfa II., jenž z Prahy vytvořil kulturní metropoli, kde se scházeli nejvýznamější učenci Evropy (např. Tycho de Brahe, Johannes Kepler) a kde rozvíjela se univerzitní vzdělanost.

Počátkem 17. století se univerzita dostala pod silný politický vliv zemských stavů zapojených do protihabsburské opozice, jejichž představitelé vyvolali konflikt na počátku první celoevropské války (třicetiletá válka v letech 1618 - 1648). Jejich porážka přinesla výraznou změnu uspořádání univerzity. Vítězný římský císař a český král Ferdinand III. v roce 1654 spojil Karolinské učení s jezuitskou univerzitou v Klementinu. V časech vrcholného nacionálního politického hnutí byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena v roce 1882 na dvě: českou a německou. Na přelomu 19. a 20. století dosáhly obě univerzity vysoké vědecké úrovně. Na německé působil např. profesor Albert Einstein. Na české univerzitě vynikly osobnosti, které měly významnou úlohu ve státněpolitickém emancipačním procesu, na prvním místě profesor Tomáš G. Masaryk, který se stal prvním prezidentem samostatné Československé republiky v roce 1918. Univerzita Karlova, jak byla česká univerzita v samostatném státě nazvána, využila nových podmínek k rozvoji vědeckého bádání, jehož některé výsledky dosáhly světového měřítka.

Za připomínku stojí objevy profesora Jaroslava Heyrovského v oboru polarografie, za něž v roce 1959 obdržel Nobelovu cenu.

Svatý Václav se narodil kolem roku 907 ve Stochově u Libušína.

Byl nejstarším synem přemyslovského knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry z rodu polabských Stodoranů, vnukem Bořivoje a Ludmily. Ludmila jej naučila křesťanským zásadám, ctnostem, základům moudrosti i rozvaze. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním nepřáteli, usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech a dal důkaz naší rovnocennosti s ostatními zeměmi Evropy. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost. Svým příkladem vedl lid z vlivů pohanství ke křesťanskému životu.

Byl zavražděn ve Staré Boleslavi 28. září pravděpodobně roku 935. Stal se hlavním patronem naší země.

Leonardo da Vinci se narodil 15. dubna 1452 v Toskánsku, ve vesnici Anchiani nedaleko města Vinci v blízkosti Florencie.

Pět let vyrůstal na venkově pouze s matkou a poté žil s otcem ve Vinci, kde začal chodit do školy. Brzy vynikal v matematice. Asi ve čtrnácti letech odjel s otcem do Florencie. Ta byla tehdy ovládána mocným bankéřským rodem Medicejských, který zde nechal postavit mnohé chrámy a paláce. Jimi a jejich výzdobou byl Leonardo fascinován, a tak se začal učit v dílně malíře a sochaře Andrea Verrocchia (1469). U něj získal nejen technickou zručnost, ale naučil se také objektivnímu, funkčnímu a přesnému zobrazování kreslených předmětů. Roku 1472 byl Leonardo přijat do cechu florentských malířů. Leonardo odešl roku 1482 do Milána a vstoupil do služeb vévody Lodovica Mora z rodu Sforzů. Po morové ráně (1484), která postihla celou jednu třetinu obyvatel Milána, navrhuje Leonardo plán ideálního lombardského města. Lodovico Moro ovšem Leonarda oceňoval hlavně jako malíře a objednal u něj portrét své milenky Cecilie Gallerani (Portrét dámy s hranostajem). Po jeho dokončení se Leonardo stal dvorním malířem se stálým platem, založil si dílnu a obklopil se pomocníky a učedníky.

V takto zajištěné situaci se mohl věnovat již zmíněné obrovské zakázce – jezdecké soše Franceska Sforzy. V této době začíná období, v němž se Itálie stala obětí loupeživých válek. Ty propukly ohrožením Milána, v čele s Lodovicem Morem, ze strany Neapole a Florencie. Moro našel oporu u habsburského dvora a hlavně u francouzského krále Karla VIII., jehož armádu pozval do země. Francouzská vojska se převalila přes celou Itálii do Neapole. Roku 1495 byl francouzský král donucen kvůli Lodovicově zradě podepsat potupný mír. Po těchto událostech se Lodovico Moro prozíravě rozhodl vybudovat svou rodinnou hrobku v klášteře Santa Maria della Grazie. Přestavbou kláštera získal Leonardo na stěnách nového refektáře prostor pro svoje velkolepé dílo Poslední večeře Páně. Jím byli všichni uchváceni a Leonardo byl odměněn pozemkem – vinicí u Porta Vercellina.

Mezitím ale ve Francii připravoval Ludvík XII. odvetu za utrpěnou porážku a vyslal k Milánu armádu. Lodovico Moro uprchl na sever a milánským vévodou se tak stal francouzský král Ludvík XII. Leonardovi byla odňata vinice a jeho Poslední večeře Páně měla být dokonce převezena do Francie, naštěstí nebyl nalezen postup, jak to provést. Francouzi tedy zničili aspoň Leonardův model jezdeckého pomníku.

Po osmnácti letech Leonardo opouštěl Milán s pocitem křivdy a zmaru. S krátkým zastavením v Mantově zamířil do Benátek sužovaných tureckou hrozbou, doufaje v uplatnění svých vynálezů válečné techniky. Roku 1500 se vydal opět do Florencie. Tam bydlel u matematika Luca Pacioliho, jehož dílo o božské proporci a o architektuře prý ilustroval. V pitevně florentské nemocnice Panny Marie také dále studoval anatomii člověka. Pro kostel Santissima Annunziata maloval oltářní obraz, a přestože jej po deseti letech dokončil, nikdy ho nevydal z rukou. Jeho největším počinem pro město měl být obraz bitvy U Anghiary v novém sále vládní budovy. Malba ovšem nebyla kvůli technickému nezdaru uskutečněna a zachovala se pouze kopie návrhu na kartonu. Leonardo se možná vrátil do Florencie s nadějí, že bude pověřen vytvořením sochy Davida. Smlouva na jeho sochu však byla podepsána s Michelangelem Buonarroti. Leonardo opustil Florencii a odjel do Říma, aby tu pracoval pro papežova syna Cesara Borgiu, jenž byl vojevůdcem papežské armády. Stal se vrchním pevnostním inženýrem a měl přístup do mnoha citadel a pevností, aby tam mohl provádět různé změny a úpravy. U této činnosti dlouho nevydržel a vrátil se do Florencie, kde poznal Monu Lisu, ženu Florenťana Francesca da Giocondo. Jejímu portrétu se věnoval čtyři roky a opět s ním srostl natolik, že se s ním nedokázal rozloučit. V té době řádila mezi Florencií a Pisou válka a Leonardo chtěl opět sloužit svými neobvyklými nápady. Přesvědčil představitele Florencie, že je možné Pisu porazit beze zbraní, pouze tím, že se tok řeky Arna odvede jinam a tak bude Pisa zbavena spojení s mořem. Leonardo navrhl dokonce i bagry, jimiž se začal hloubit kanál. Ani tento záměr však nebyl dokončen, možná také proto, že se Leonardo začal zabývat zkamenělinami a otisky pravěkých živočichů, které byly při výkopu nalezeny. Tento objev vedl Leonarda k poznání, že tam, kde je dnes pevnina, bývalo kdysi moře.

Uprostřed roku 1506 opustil Florencii a vrátil se do Milána, který stále patřil Francouzům. Už se zapomnělo, kolik let sloužil Lodoviku Morovi, a stal se dvorním malířem Ludvíka XII. V této době také pokračoval ve studiu anatomie, optiky, hydrauliky a plánů měst. Jeho klid byl opět přerušen válkou, která skončila ústupem Ludvíkova vojska zpět do Francie. Vlády v Miláně se ujal Massimiliano Sforza, syn Lodovika Mora. Kvůli svému předcházejícímu působení pod záštitou francouzského krále musel tedy Leonardo roku 1513 opět opustit Milán. Na pozvání papežova bratra Giuliana Medici se vydal do Říma, kde už ovšem nedostal žádnou velkou uměleckou zakázku. Kvůli svým pitvám a kacířským teoriím o pohybu Slunce zde měl mnoho odpůrců. Z této doby pochází také mnoho jeho apokalyptických výjevů. Pokoušela se o něj nemoc a po mozkové mrtvici ochrnul na jednu ruku. Roku 1516 byl pozván do Francie a František I., francouzský král, jej ubytoval na zámečku v Cloux nedaleko královského zámku Amboise. Tam ještě tři roky pokračoval ve studiu, organizoval královské slavnosti a projektoval stavbu královského paláce v Romorantinu.

Zemřel 2. května 1519 a byl pochován na zámku Cloux u Amboise. V závěti datované 23. dubna téhož roku odkázal všechny své rukopisy, kresby, nástroje a nářadí svému nejoblíbenějšímu žáku Francescu Melzi. Jeho druhý žák Salai zdědil všechny Leonardovy malby zbylé v dílně (včetně Mony Lisy).

Jiří z Poděbrad, český král v letech 1458-1471, přichází na svět 23. dubna roku 1420 v Poděbradech jako nemanželský syn Viktorina z Poděbrad.

Jako čtrnáctiletý se Jiří účastní slavné bitvy u Lipan (na straně vítězné panské jednoty), v roce 1438 se pak začíná aktivně účastnit politického života tehdejších českých zemí - nejprve patří k utrakvistické straně Hynce Ptáčka z Pirknštejna, po Hyncově smrti v roce 1444 se stane jejím vůdcem (tzv. poděbradská strana). V postavení zemského správce zůstává Jiří z Poděbrad i poté, co je českým králem zvolen v srpnu roku 1453 Ladislav Pohrobek.

Jiří slibuje, že přestoupí ke katolicismu, ale nepřestoupí, vystupuje programově jako král "dvojího lidu", tj. lidu husitského i katolického - opírá se přitom o tzv. kompaktáta, která považuje za základní zemský zákon. V roce 1466 je pak Jiří z Poděbrad papežem Pavlem II. prohlášený za sesazeného z českého trůnu - zároveň papež vyzve ke křížové výpravě do Čech. V průběhu války s Matyášem pak Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 v Praze umírá, jeho ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Ještě malá zmínka o zahraniční politice českého krále Jiřího z Poděbrad - do dějin se nejvíce zapisuje svojí snahou o vytvoření všeobecné mírové unie v letech 1463-64, spolku evropských křesťanských politiků, kteří mají své spory řešit nikoliv válečnou, ale mírovou, diplomatickou cestou.

Tyto snahy se ale, přestože je Jiří vynikající diplomat a rozený politik, míjí účinkem.

Franz Kafka (3. července 1883 – 3. června 1924) byl německy píšící spisovatel židovského původu.

Je jedním z nejznámějších židovských spisovatelů spojených s českými zeměmi, jehož deníky, povídky a romány jsou řazeny k základním dílům světové literatury 20. století. Napsal tři romány Amerika, Proces, Zámek a povídku Proměna. Obraz osamnělosti a izolovaného jedince uprostřed zbyrokratizovné společnosti, pocit odcizení člověka, který se cítí zatažen do systému měnících se vztahů, bezradnost, nerozhodnost či úzkost, jsou patrné ve všech jeho dílech.

Téměř celý jeho život byl spjat s Prahou. Oskaru Pollakovi řekl: „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit nebo ... . Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout“.

Franz Kafka je pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze na Olšanech.

Sigmund Freud (6. května 1856, Příbor – 23. září 1939, Londýn), rodným jménem Sigismund Šlomo Freud, byl lékař-neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy.

Narodil se v moravském Příboře v německy mluvící židovské rodině pocházející z Haliče. Během jeho dětství se rodina přestěhovala do Vídně, kde prožil takřka celý život. Zemřel v emigraci v Londýně, kam se krátce před smrtí uchýlil před nastupujícím nacismem. Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na volných asociacích pacienta. Okolo této terapeutické techniky rozvinul rozsáhlý teoretický systém popisující člověka z hlediska psychologického, filozofického i antropologického.

Byl 3. nejcitovanějším psychologem 20. století.

Hrad Karlštejn založený v roce 1348 zaujímá mezi českými hrady zcela výjimečné postavení.

Byl vybudován českým králem a římským císařem Karlem IV. jako místo pro uložení královských pokladů, především sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. V roce 1355 již Karel IV. pobýval na hradě, dohlížel na jeho dostavbu a na výzdobu interiérů, především hradních kaplí. Stavebně byl hrad dokončen v roce 1365, kdy byla vysvěcena Kaple sv. Kříže ve Velké věži.

Základní kámen Karlova mostu (původně zvaného Pražský či Kamenný most) byl položen 9.7.1357 Karlem IV. vedle románského Juditina mostu, který byl roku 1342 poničen povodní. Stavby z pískovcových kvádrů se ujal stavitel Svatovítské katedrály, sedmadvacetiletý Petr Parléř.

Most je 520 metrů dlouhý, 10 metrů široký a spočívá na šestnácti obloucích. Dokončen byl i se Staroměstskou mosteckou a Malostranskou věží v roce 1411. Most byl důležitým celním místem a vojenským bodem.

Trvalý věhlas přinesla Karlovu mostu doba baroka, kdy sedm nejvýznamnějších pražských sochařských dílen vytvořilo galerii třiceti soch, která neměla v době svého vzniku ve světě obdoby a dodnes je hodna obdivu a úcty k práci barokních mistrů Ferdinanda Maxmiliána Brokofa, Ignáce Františka Platzera, Matyáše Bernarda Brauna, Jana Brokofa, Jana Oldřicha Mayera Jana Bedřicha Kohla a dalších.

České korunovační klenoty jsou souborem předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu a sloužily jako odznaky (insignie) vlády a moci českých králů. Udělovaly se při korunovaci.

Souprava zahrnuje Svatováclavskou korunu, královské žezlo, královské jablko, dále kožená pouzdra na korunu, žezlo a jablko, podušku pod korunu, korunovační plášť s hermelínovými doplňky, štolou, pásem a tzv. manipulem. Svatováclavskou korunu nechal v letech 1345 až 1346 zhotovit Karel IV. ke své korunovaci českým králem, což ji dělá čtvrtou nejstarší v Evropě. Ostatní předměty se staly součástí později.

Korunovační klenoty jsou národní kulturní památkou, za niž byly prohlášeny v roce 1962 na druhém místě po Pražském hradě.

Edvard Beneš (28. května 1884 – 3. září 1948 ) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948.

V období tzv. Druhé republiky a německé okupace v letech 1938–1945 žil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa působil jako exilový prezident republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948. Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a hlavním představitelem československého odboje během druhé světové války.

Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda.

V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory Parlamentu ČR a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky. Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 1992–1997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.

Rudolf II. nebyl příliš schopným panovníkem. Bohatě podporoval umění, kulturu a vědu. Rudolf II. věřil v astrologii a alchymii. Sezval do Prahy významné astronomy z celé Evropy a Praha se stala významným střediskem vědy, která v tomto období zažívala velký rozkvět.

Rudolf II. byl posledním českým panovníkem sídlícím trvale v Praze, po jeho vládě všichni další čeští (do roku 1918) a němečtí panovníci (do roku 1804) sídlili ve Vídni.

Závěr vlády Rudolfa II. byl poznamenán jeho paranoiou.

Ježíš Kristus známý také jako Ježíš Nazaretský.

Ježíš veřejně působil asi od roku 28 jako potulný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Obsahem jeho hlásání byl brzký příchod Božího království a výzva k pokání. Od data Ježíšova narození je tradičně odvozován dnes používaný křesťanský letopočet.

Evangelia označují Ježíše jako syna Josefova a Mariina. Josef byl tesařem. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě a vyrůstal v galilejském Nazaretě. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry. Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení.

Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal.

Roku 1895 se v Mladé Boleslavi sešli dva Václavové – Václav Klement, knihkupec a výborný organizátor a Václav Laurin skromný, ale skvělý technik.

Když počátkem prosince 1895 začali vyrábět a opravovat bicykly, vstoupila do světa firma „ Laurin a Klement“, na jejíž tradici navazuje mladoboleslavská automobilka. V roce 1905 vyrobili Laurin a Klement svůj první automobil značky Voituretta, který byl prvním vyslancem umu a dovednosti českých rukou ve světě. Už více než sto let pokračuje tato tradice. Odkaz zakladatelů firmy dnes šíří na silnicích všech světadílů automobily značky Škoda.

Historická Praha, tak jak ji dnes známe vznikla spojením čtyř dříve samostatných měst - Starého Města, Malé Strany,Hradčan a Nového Města.

Čtvrté v pořadí Nové Město bylo vybudováno jako velkolepý projekt císaře a krále Karla IV.(1346 – 1378), který se v druhé polovině 14. století rozhodl z Prahy vybudovat honosné a reprezentativní centrum Svaté římské říše. Karel IV. věnoval budování Nového Města osobně velkou pozornost. Bylo to první město, které vznikalo na základě přesného urbanistického plánu. Praha se na konci 14. století stala staveništěm Evropy. Nové město rostlo velmi rychle, čímž si získalo obdiv ostatních evropských měst a Praha se stala centrem dění Evropy. Vznikly tak široké bulváry, rozsáhlá náměstí a majestátní církevní stavby, které jsou dnes často schovány za fasádami z 19. a 20. století. Ale po bližší prohlídce je zřejmé, že jsou to ty samé budovy, které před více než pěti sty lety dal vyměřit a vybudovat císař Karel IV. Dle některých názorů bylo vybudování Nového Města Karlem IV. promyšleno do nejmenších detailů. Panovník nejenže velkoryse načrtl předpokládaný vzhled Nového Města, ale i stanovil přesná pravidla pro jeho novou zástavbu. Překvapivě moderní nařízení například osvobozovalo stavebníky od daní na dobu dvanácti let za podmínky, že zahájí stavbu do jednoho měsíce po zakoupení pozemku a do roka a půl ji dokončí. Nové domy musely být kamenné a jednopatrové, ale významné církevní i světské stavby měly právo na výjimku.

František Josef I. Habsburský, předposlední císař rakouský a český a uherský král, panovník, který setrval na císařském trůnu neuvěřitelných šedesát osm let, přišel na svět 18. srpna roku 1830 ve Vídni jako syn Žofie Bavorské a arcivévody Františka Karla, bratra rakouského císaře Ferdinanda I.

Již od dětství byl František Josef I. matkou cílevědomě vychováván jako budoucí císař Byl jí veden k religiozitě, odpovědnosti a píli, odmalička žil v přesvědčení o božské vyvolenosti habsburské dynastie. Pocit výjimečnosti a vyvolenosti ovšem vedl k tomu, že se mladý arcivévoda František Josef stal izolovaným od okolního světa. Tato izolovanost mu pak byla vlastní po celý zbytek života. Nikdy se nesblížil ani s vlastními sourozenci. Nedostatek politických zkušeností vedl k Františkovým zahraničně politickým neúspěchům. Během krymské války (1854-1856) si císař, podporou akcí evropských mocností válčících s carským Ruskem, znepřátelil Rusko. Poté přišla válka s Francií, Sardinií a s Pruskem. V roce 1908 došlo k anexi Bosny a Hercegoviny, která vyvolala vážnou mezinárodní krizi. Uprostřed války císař František Josef I., 21. listopadu roku 1916, zemřel. Je pohřben v kapucínské kryptě ve Vídni.

Císař František Josef I. byl ženat s Alžbětou Bavorskou zvanou Sisi. Z jejich manželství přišly na svět čtyři děti - Žofie, Gisela, Rudolf a Marie Valérie. Přestože císař svoji ženu velice miloval, díky své vlastní citové chladnosti, Alžbětině extravagantnosti a zásahům své matky jeho manželství, zpočátku šťastné, ztroskotalo.

Marie Terezie ( 13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň ) byla královnou uherskou a českou v letech 1740 – 1745 a manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem.

Narodila se jako nejstarší dcera císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. V důsledku Pragmatické sankce z roku 1713 byla de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví), protože její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců ještě před jejím narozením. Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terezie stala královnou uherskou a českou. Bývá označována také jako „císařovna Marie Terezie“, ale jako žena se nikdy nemohla stát vládnoucí, korunovanou císařovnou Svaté říše římské. Císařem byl 13. září 1745 zvolen její manžel František I. Štěpán Lotrinský, čímž se stala císařovnou – manželkou. Marie Terezie nezůstala jen dcerou císaře a císařovnou, ale stala se i matkou dvou císařů, Josefa II. a Leopolda II.

Za vlády Marie Terezie došlo k významným reformám v soudnictví, finančnictví a školství, k celním úpravám, k zakládání manufaktur a k rozvoji průmyslové výroby. Budovaly se nové cesty, zlepšovalo poštovní spojení, byla zavedena jednotná soustava měr a vah, jednotná měna. Z habsburského konglomerátu se stal moderní centralizovaný stát.

Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl státník, politik, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. Za jeho zásluhy o stát mu parlament udělil titul „Prezident Osvoboditel“ a celkem sedmnáctkrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.

Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších, seznamoval světové politiky s českými požadavky. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu.

Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali.

Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Karolinum je nejstarší univerzitní kolej ve střední Evropě a komplex staveb nacházející se na Starém Městě v Praze, na rohu Ovocného trhu a Železné ulice, jižně od Staroměstského náměstí.

Jméno je odvozeno od zakladatele Karlovy univerzity Karla IV. Karolinum vzniklo rozšířením a úpravami paláce Jana Rotleva. Mincmistr Rotlev z Kutné Hory přenechal palác králi Václavu IV., čímž zachránil svého syna, kterému hrozil trest smrti za tasení meče při soudním jednání. Král pak roku 1383 dům daroval Karlově koleji. Karolinum bylo několikrát přestavováno v roce 1718 F. M. Kaňkou, 1882 J. Mockerem, v letech 1946–1968 byl celý areál rekonstruován podle projektu Jaroslava Fragnera. V době po bitvě na Bílé hoře bylo sídlem právnické a lékařské fakulty, za první republiky pak Německé univerzity v Praze. V současnosti je Karolinum sídlem rektora a centrálních institucí Univerzity Karlovy a slouží ke slavnostním a reprezentačním účelům, jako např. promoce, imatrikulace apod. Karolinum je národní kulturní památkou.

Dekret kutnohorský je listina omezující vliv cizinců na Karlově univerzitě. Vydaná byla 18. ledna 1409 za vlády Václava IV. Na jejím vzniku se podílel především Jan Hus, Jeroným Pražský a Jan z Jesenice.

Karel IV. založil prestižní středoevropskou univerzitu, jeho syn Václav IV. ji pak uvrhl na lokální úroveň tím, že změnil poměry mezi českými a zahraničními studenty i učiteli ve prospěch národa českého. Podle dekretu obdržel český národ na univerzitě tři hlasy, ostatní národy jeden. Němečtí učitelé i studenti pak začali houfně Prahu a Karlovu univerzitu opouštět. Rektorem byl zvolen mistr Jan Hus.

Blanka z Valois (1316 – 1. srpna 1348, Praha) byla moravská markraběnka a česká královna.

Byla dcerou hraběte Karla z Valois a jeho ženy Mahaut de Châtillon, sestrou francouzského krále Filipa VI. a první manželkou Karla IV. Lucemburského. Blanka vyrůstala na francouzském dvoře svého bratrance Karla IV. Sličného, kde se jí věnovala hlavně královna Marie, sestra Jana Lucemburského. S Karlem byla oddána ještě jako dítě 15. května 1323 v Paříži se svolením papeže Jana XXII. Krátce před sňatkem stejně starý korunní princ Václav přijal biřmování a s ním i jméno Karel.

Anna Falcká (26. září 1329 – 2. února 1353, Praha) byla česká a římská královna, dcera rýnského falckraběte Rudolfa II. a Anny Korutanské (Tyrolské).

Byla druhou manželkou českého a římského krále Karla IV. Lucemburského. O dětství Anny Falcké se neví téměř nic, zajímavá se stává až svým sňatkem. S Karlem byla oddána 4. nebo 11. března 1349 (datace se rozcházejí) ve městě Bacharachu na Rýně. Od Karla to byl výborný politický tah vzhledem k tomu, že Wittelsbachové (Annin rod) byl v té době v říšské klatbě a její otec podporoval Günthera ze Schwarzburgu, římského vzdorokrále. Karel tak odstavil silného soupeře.

Medaile k 200. výročí narození významného představitele českého romantického básnictví a prozaika.

Právem je pokládán za zakladatele moderní české poezie. Narodil se 16. listopadu 1810 v Praze na Újezdě v rodině Antonína Máchy, majitele krupařského krámku. Vystudoval práva a filosofii, zajímal se nejenom o českou historii a literaturu, ale i o amatérské divadlo a cestování. Své první básnické pokusy psal Mácha v němčině (Versuche des Ignac Macha, Hoffnung). Za celý svůj krátký život Mácha nestihl knižně vydat žádné ze svých děl kromě básně Máj. 23. října 1836 se Mácha obětavě zúčastnil hašení požáru, přičemž se nejspíše napil znečištěné vody a dostal choleru. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval, až nakonec 6. listopadu v ranních hodinách nemoci podlehl.

Karel Hynek Mácha byl pochován v Litoměřicích, jeho ostatky však byly v roce 1938, v obavě před zabráním českého pohraničí německou říší, převezeny do Prahy.

Anna Svídnická, narozena někdy mezi roky 1338 až 1339, třetí manželka Karla IV., byla dcerou svídnicko-javorského knížete Jindřicha II. a dědičkou posledního slezského vévodství, jež doposud nepatřilo ke Koruně české.

Roku 1353, jen několik měsíců po smrti své druhé ženy, s ní Karel IV. uzavřel sňatek. V roce 1355 se společně s Karlem zúčastnila jeho císařské korunovační jízdy. Po sňatku patnáctiletá Anna Svídnická porodila Karlu IV. roku 1358 dceru Elišku, jež se provdala za rakouského vévodu Albrechta III. O jejím narození poslala Anna vlastnoruční list Karlovu velkému příteli, mysliteli, filozofovi a básníkovi Francesku Petrarkovi.

Sigmund Freud (6. května 1856, Příbor – 23. září 1939, Londýn), rodným jménem Sigismund Šlomo Freud, byl lékař-neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy.

Narodil se v moravském Příboře v německy mluvící židovské rodině pocházející z Haliče. Během jeho dětství se rodina přestěhovala do Vídně, kde prožil takřka celý život. Zemřel v emigraci v Londýně, kam se krátce před smrtí uchýlil před nastupujícím nacismem. Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na volných asociacích pacienta. Okolo této terapeutické techniky rozvinul rozsáhlý teoretický systém popisující člověka z hlediska psychologického, filozofického i antropologického.

Byl 3. nejcitovanějším psychologem 20. století.

Franz Kafka (3. července 1883 – 3. června 1924) byl německy píšící spisovatel židovského původu.

Je jedním z nejznámějších židovských spisovatelů spojených s českými zeměmi, jehož deníky, povídky a romány jsou řazeny k základním dílům světové literatury 20. století. Napsal tři romány Amerika, Proces, Zámek a povídku Proměna. Obraz osamnělosti a izolovaného jedince uprostřed zbyrokratizovné společnosti, pocit odcizení člověka, který se cítí zatažen do systému měnících se vztahů, bezradnost, nerozhodnost či úzkost, jsou patrné ve všech jeho dílech.

Téměř celý jeho život byl spjat s Prahou. Oskaru Pollakovi řekl: „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit nebo ... . Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout“.

Franz Kafka je pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze na Olšanech.

Jiří z Poděbrad, český král v letech 1458-1471, přišelna svět 23. dubna roku 1420 v Poděbradech jako nemanželský syn Viktorina z Poděbrad.

Ve čtrnácti letech se Jiří zúčastnil slavné bitvy u Lipan (na straně vítězné panské jednoty), v roce 1438 se pak aktivně zapojil do politického života tehdejších českých zemí. Nejprve patřil k utrakvistické straně Hynce Ptáčka z Pirknštejna, po Hyncově smrti v roce 1444 se stal jejím vůdcem (tzv. poděbradská strana). V postavení zemského správce zůstal Jiří z Poděbrad i poté, co byl českým králem zvolen v srpnu roku 1453 Ladislav Pohrobek.

Jiří slíbil, že přestoupí ke katolicismu, ale neudělal to. Vystupoval programově jako král "dvojího lidu", tj. lidu husitského i katolického. Opíral se přitom o tzv. kompaktáta, která považoval za základní zemský zákon. V roce 1466 byl Jiří z Poděbrad papežem Pavlem II. prohlášen za sesazeného z českého trůnu. Zároveň papež vyzval ke křížové výpravě do Čech. V průběhu války s Matyášem Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 v Praze zemřel. Jeho ostatky jsou uloženy v chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Ještě malá zmínka o zahraniční politice českého krále Jiřího z Poděbrad.

Do dějin se nejvíce zapsal svojí snahou o vytvoření všeobecné mírové unie, spolku evropských křesťanských politiků, kteří mají své spory řešit nikoliv válečnou, ale mírovou diplomatickou cestou.

Tyto snahy se ale, přestože byl Jiří vynikající diplomat a rozený politik, minuly účinkem.

Leonardo da Vinci se narodil 15. dubna 1452 v Toskánsku, ve vesnici Anchiani nedaleko města Vinci v blízkosti Florencie.

Pět let vyrůstal na venkově pouze s matkou a poté žil s otcem ve Vinci, kde začal chodit do školy. Brzy vynikal v matematice. Asi ve čtrnácti letech odjel s otcem do Florencie. Ta byla tehdy ovládána mocným bankéřským rodem Medicejských, který zde nechal postavit mnohé chrámy a paláce. Jimi a jejich výzdobou byl Leonardo fascinován, a tak se začal učit v dílně malíře a sochaře Andrea Verrocchia (1469). U něj získal nejen technickou zručnost, ale naučil se také objektivnímu, funkčnímu a přesnému zobrazování kreslených předmětů. Roku 1472 byl Leonardo přijat do cechu florentských malířů. Leonardo odešl roku 1482 do Milána a vstoupil do služeb vévody Lodovica Mora z rodu Sforzů. Po morové ráně (1484), která postihla celou jednu třetinu obyvatel Milána, navrhuje Leonardo plán ideálního lombardského města. Lodovico Moro ovšem Leonarda oceňoval hlavně jako malíře a objednal u něj portrét své milenky Cecilie Gallerani (Portrét dámy s hranostajem). Po jeho dokončení se Leonardo stal dvorním malířem se stálým platem, založil si dílnu a obklopil se pomocníky a učedníky.

V takto zajištěné situaci se mohl věnovat již zmíněné obrovské zakázce – jezdecké soše Franceska Sforzy. V této době začíná období, v němž se Itálie stala obětí loupeživých válek. Ty propukly ohrožením Milána, v čele s Lodovicem Morem, ze strany Neapole a Florencie. Moro našel oporu u habsburského dvora a hlavně u francouzského krále Karla VIII., jehož armádu pozval do země. Francouzská vojska se převalila přes celou Itálii do Neapole. Roku 1495 byl francouzský král donucen kvůli Lodovicově zradě podepsat potupný mír. Po těchto událostech se Lodovico Moro prozíravě rozhodl vybudovat svou rodinnou hrobku v klášteře Santa Maria della Grazie. Přestavbou kláštera získal Leonardo na stěnách nového refektáře prostor pro svoje velkolepé dílo Poslední večeře Páně. Jím byli všichni uchváceni a Leonardo byl odměněn pozemkem – vinicí u Porta Vercellina.

Mezitím ale ve Francii připravoval Ludvík XII. odvetu za utrpěnou porážku a vyslal k Milánu armádu. Lodovico Moro uprchl na sever a milánským vévodou se tak stal francouzský král Ludvík XII. Leonardovi byla odňata vinice a jeho Poslední večeře Páně měla být dokonce převezena do Francie, naštěstí nebyl nalezen postup, jak to provést. Francouzi tedy zničili aspoň Leonardův model jezdeckého pomníku.

Po osmnácti letech Leonardo opouštěl Milán s pocitem křivdy a zmaru. S krátkým zastavením v Mantově zamířil do Benátek sužovaných tureckou hrozbou, doufaje v uplatnění svých vynálezů válečné techniky. Roku 1500 se vydal opět do Florencie. Tam bydlel u matematika Luca Pacioliho, jehož dílo o božské proporci a o architektuře prý ilustroval. V pitevně florentské nemocnice Panny Marie také dále studoval anatomii člověka. Pro kostel Santissima Annunziata maloval oltářní obraz, a přestože jej po deseti letech dokončil, nikdy ho nevydal z rukou. Jeho největším počinem pro město měl být obraz bitvy U Anghiary v novém sále vládní budovy. Malba ovšem nebyla kvůli technickému nezdaru uskutečněna a zachovala se pouze kopie návrhu na kartonu. Leonardo se možná vrátil do Florencie s nadějí, že bude pověřen vytvořením sochy Davida. Smlouva na jeho sochu však byla podepsána s Michelangelem Buonarroti. Leonardo opustil Florencii a odjel do Říma, aby tu pracoval pro papežova syna Cesara Borgiu, jenž byl vojevůdcem papežské armády. Stal se vrchním pevnostním inženýrem a měl přístup do mnoha citadel a pevností, aby tam mohl provádět různé změny a úpravy. U této činnosti dlouho nevydržel a vrátil se do Florencie, kde poznal Monu Lisu, ženu Florenťana Francesca da Giocondo. Jejímu portrétu se věnoval čtyři roky a opět s ním srostl natolik, že se s ním nedokázal rozloučit. V té době řádila mezi Florencií a Pisou válka a Leonardo chtěl opět sloužit svými neobvyklými nápady. Přesvědčil představitele Florencie, že je možné Pisu porazit beze zbraní, pouze tím, že se tok řeky Arna odvede jinam a tak bude Pisa zbavena spojení s mořem. Leonardo navrhl dokonce i bagry, jimiž se začal hloubit kanál. Ani tento záměr však nebyl dokončen, možná také proto, že se Leonardo začal zabývat zkamenělinami a otisky pravěkých živočichů, které byly při výkopu nalezeny. Tento objev vedl Leonarda k poznání, že tam, kde je dnes pevnina, bývalo kdysi moře.

Uprostřed roku 1506 opustil Florencii a vrátil se do Milána, který stále patřil Francouzům. Už se zapomnělo, kolik let sloužil Lodoviku Morovi, a stal se dvorním malířem Ludvíka XII. V této době také pokračoval ve studiu anatomie, optiky, hydrauliky a plánů měst. Jeho klid byl opět přerušen válkou, která skončila ústupem Ludvíkova vojska zpět do Francie. Vlády v Miláně se ujal Massimiliano Sforza, syn Lodovika Mora. Kvůli svému předcházejícímu působení pod záštitou francouzského krále musel tedy Leonardo roku 1513 opět opustit Milán. Na pozvání papežova bratra Giuliana Medici se vydal do Říma, kde už ovšem nedostal žádnou velkou uměleckou zakázku. Kvůli svým pitvám a kacířským teoriím o pohybu Slunce zde měl mnoho odpůrců. Z této doby pochází také mnoho jeho apokalyptických výjevů. Pokoušela se o něj nemoc a po mozkové mrtvici ochrnul na jednu ruku. Roku 1516 byl pozván do Francie a František I., francouzský král, jej ubytoval na zámečku v Cloux nedaleko královského zámku Amboise. Tam ještě tři roky pokračoval ve studiu, organizoval královské slavnosti a projektoval stavbu královského paláce v Romorantinu.

Zemřel 2. května 1519 a byl pochován na zámku Cloux u Amboise. V závěti datované 23. dubna téhož roku odkázal všechny své rukopisy, kresby, nástroje a nářadí svému nejoblíbenějšímu žáku Francescu Melzi. Jeho druhý žák Salai zdědil všechny Leonardovy malby zbylé v dílně (včet

Jiří z Poděbrad, český král v letech 1458-1471, přichází na svět 23. dubna roku 1420 v Poděbradech jako nemanželský syn Viktorina z Poděbrad.

Jako čtrnáctiletý se Jiří účastní slavné bitvy u Lipan (na straně vítězné panské jednoty), v roce 1438 se pak začíná aktivně účastnit politického života tehdejších českých zemí - nejprve patří k utrakvistické straně Hynce Ptáčka z Pirknštejna, po Hyncově smrti v roce 1444 se stane jejím vůdcem (tzv. poděbradská strana). V postavení zemského správce zůstává Jiří z Poděbrad i poté, co je českým králem zvolen v srpnu roku 1453 Ladislav Pohrobek.

Jiří slibuje, že přestoupí ke katolicismu, ale nepřestoupí, vystupuje programově jako král "dvojího lidu", tj. lidu husitského i katolického - opírá se přitom o tzv. kompaktáta, která považuje za základní zemský zákon. V roce 1466 je pak Jiří z Poděbrad papežem Pavlem II. prohlášený za sesazeného z českého trůnu - zároveň papež vyzve ke křížové výpravě do Čech. V průběhu války s Matyášem pak Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 v Praze umírá, jeho ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Ještě malá zmínka o zahraniční politice českého krále Jiřího z Poděbrad - do dějin se nejvíce zapisuje svojí snahou o vytvoření všeobecné mírové unie v letech 1463-64, spolku evropských křesťanských politiků, kteří mají své spory řešit nikoliv válečnou, ale mírovou, diplomatickou cestou.

Tyto snahy se ale, přestože je Jiří vynikající diplomat a rozený politik, míjí účinkem.

Ježíš Kristus známý také jako Ježíš Nazaretský.

Ježíš veřejně působil asi od roku 28 jako potulný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Obsahem jeho hlásání byl brzký příchod Božího království a výzva k pokání. Od data Ježíšova narození je tradičně odvozován dnes používaný křesťanský letopočet.

Evangelia označují Ježíše jako syna Josefova a Mariina. Josef byl tesařem. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě a vyrůstal v galilejském Nazaretě. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry. Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení.

Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal.

Roku 1895 se v Mladé Boleslavi sešli dva Václavové – Václav Klement, knihkupec a výborný organizátor a Václav Laurin skromný, ale skvělý technik.

Když počátkem prosince 1895 začali vyrábět a opravovat bicykly, vstoupila do světa firma „ Laurin a Klement“, na jejíž tradici navazuje mladoboleslavská automobilka. V roce 1905 vyrobili Laurin a Klement svůj první automobil značky Voituretta, který byl prvním vyslancem umu a dovednosti českých rukou ve světě. Už více než sto let pokračuje tato tradice. Odkaz zakladatelů firmy dnes šíří na silnicích všech světadílů automobily značky Škoda.

Univerzita Karlova byla založena listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Paříže a náleží k nejstarším evropským univerzitám.

Panovník se tak snažil učinit z českého království trvalý střed římské říše. Kladl velký důraz na vzdělanost pražské metropole, kam chtěl soustředit domácí i zahraniční vzdělance a podepřít tak základnu moci. Měla čtyři fakulty: teologickou, právnickou, medicínskou a svobodných umění. V dějinách Karlovy univerzity zanechala významnou stopu vláda Rudolfa II., jenž z Prahy vytvořil kulturní metropoli, kde se scházeli nejvýznamější učenci Evropy (např. Tycho de Brahe, Johannes Kepler) a kde rozvíjela se univerzitní vzdělanost.

Počátkem 17. století se univerzita dostala pod silný politický vliv zemských stavů zapojených do protihabsburské opozice, jejichž představitelé vyvolali konflikt na počátku první celoevropské války (třicetiletá válka v letech 1618 - 1648). Jejich porážka přinesla výraznou změnu uspořádání univerzity. Vítězný římský císař a český král Ferdinand III. v roce 1654 spojil Karolinské učení s jezuitskou univerzitou v Klementinu. V časech vrcholného nacionálního politického hnutí byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena v roce 1882 na dvě: českou a německou. Na přelomu 19. a 20. století dosáhly obě univerzity vysoké vědecké úrovně. Na německé působil např. profesor Albert Einstein. Na české univerzitě vynikly osobnosti, které měly významnou úlohu ve státněpolitickém emancipačním procesu, na prvním místě profesor Tomáš G. Masaryk, který se stal prvním prezidentem samostatné Československé republiky v roce 1918. Univerzita Karlova, jak byla česká univerzita v samostatném státě nazvána, využila nových podmínek k rozvoji vědeckého bádání, jehož některé výsledky dosáhly světového měřítka.

Za připomínku stojí objevy profesora Jaroslava Heyrovského v oboru polarografie, za něž v roce 1959 obdržel Nobelovu cenu.

Svatý Václav se narodil kolem roku 907 ve Stochově u Libušína.

Byl nejstarším synem přemyslovského knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry z rodu polabských Stodoranů, vnukem Bořivoje a Ludmily. Ludmila jej naučila křesťanským zásadám, ctnostem, základům moudrosti i rozvaze. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním nepřáteli, usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech a dal důkaz naší rovnocennosti s ostatními zeměmi Evropy. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost. Svým příkladem vedl lid z vlivů pohanství ke křesťanskému životu.

Byl zavražděn ve Staré Boleslavi 28. září pravděpodobně roku 935. Stal se hlavním patronem naší země.