V podhůří Krušných hor, nedaleko saské hranice, vznikl kolem roku 1206 klášter Osek.

V době svého příchodu do Oseka měli cisterciáci za sebou již téměř šestileté období, kdy konvent žil v Mašťově na panství Milhoštů, kteří mnichy do Čech původně pozvali. Na panství v Oseku se jich ujal významný šlechtický rod Hrabišiců.

Pod ochranou nového zakladatelského rodu začal osecký klášter rychle prosperovat. Jedním z jeho nejslavnějších období se stala 30. léta 13. století. Tehdy stanul v čele kláštera opat Slavko, vnuk zakladatele oseckého kláštera.

Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě patří mezi nejkrásnější a nejautentičtěji dochované kláštery v českých zemích.

Dle pověsti se po zázračném zachránění z vod rozbouřené Vltavy v polovině roku 1259 stal zakladatelem kláštera Vok z Rožmberka, tehdy maršálek Českého království a zemský sudí v Horních Rakousích, poté zemský hejtman ve Štýrsku. Ten pokračoval v již dříve započatém královském kolonizačním díle, mimo jiné, i na horní Vltavě. Založení kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě patřilo k nejvýznamnějším zakladatelským činům tohoto velmože. Klášter měl od středověku až do počátku 20. století zásadní význam pro hospodářský a kulturní rozvoj regionu. Byl založen na výšině nad pravým břehem Vltavy nedaleko od níže položeného trhového městečka, po němž klášter nese název. Založení bylo schváleno formou listiny pražským biskupem dne 1. června 1259.

Klášter benediktinského řádu založený roku 1115 knížetem Vladislavem I.

Benediktinský klášter v Kladrubech byl založen v roce 1115 knížetem Vratislavem. Byl strategicky položen v blízkosti Norimberské obchodní stezky, která vedla přes naše území až k Baltickému moři. Klášter hrál významnou roli při rozšiřování okolních vesnic a cest.

Největší rozkvět zaznamenal v 1. polovině 18. století, kdy došlo k přestavbě klášterního kostela do stylu barokní gotiky. Přestavbou byli pověřeni nejvýznamnější architekti té doby – Kryštof Dientzenhofer a Jan Blažej Santini – Aichel.

Roku 1945 přechází památka do správy státu.

Do kláštera Svatá trnová koruna (původní název) povolal cisterciáky z rakouského kláštera Heiligenkreuz český král Přemysl Otakar II. roku 1263.

Podle legendy založil klášter ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov.

Klášter byl založen roku 1193 českým šlechticem Hroznatou.

Po svém zakladateli získal kromě majetku také znak se třemi páry jeleních parohů. Nový konvent byl osazen řeholníky ze strahovského kláštera a Hroznata se vydal na další kruciátu společně s císařem Jindřichem VI. Po Jindřichově smrti v Messině se Hroznata vrátil do Říma a přislíbil založení dalšího kláštera, jímž se stal ženský klášter v Chotěšově. Poté se sám rozhodl ke vstupu do řádu a setrval v něm až do své smrti roku 1217. Po jeho skonu zdědil klášter fundátorův majetek a stal se kulturním a duchovním centrem okolní krajiny.

Klášter byl založen roku 993 pražským biskupem sv. Vojtěchem († 997) a knížetem Boleslavem II. Pobožným († 999).

Byl to první mužský klášter na českém území vůbec. V 11. století byl za opata Menharda postaven v Břevnově první kamenný kostel. Jeho krypta se pod dnešní bazilikou zachovala dodnes. Později byl na stejném místě, kde stál starší románský kostel, postaven prostornější kostel gotický. Břevnovský klášter utrpěl velké škody za husitských válek. Obnovou a barokní přestavbou prošel po třicetileté válce za opata Tomáše Sartoria († 1700) a pak zvláště v první půli 18. století za opata Otmara Zinka († 1738). Ten najal přední stavitele a umělce doby, jakými byli Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferovi, Petr Brandl, Karel Josef Hiernle a další.

Jejich prací pak vznikl umělecky cenný a dodnes obdivovaný komplex budov se zahradou.

Národní divadlo je ztělesněním vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti.

Na jeho budování se sbírkami podílely široké vrstvy všeho lidu a slavnostní položení základního kamene 16. května 1868 se stalo všenárodní politickou manifestací. Myšlenka vybudování důstojného kamenného divadla se rodila od podzimu 1844 na poradách vlastenců v Praze a začala se realizovat žádostí o "privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení" samostatného českého divadla, kterou stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 předložil František Palacký. Privilej byla udělena už v dubnu 1845.

Období Bachova absolutismu zarazilo přípravy stavby a podpořilo koncepci skromné prozatímní budovy, která byla postavena na jižní části divadelního pozemku architektem Ignácem Ullmannem a otevřena 18. listopadu 1862. Budova Prozatímního divadla se pak stala součástí stavby definitivního Národního divadla. Architekt Josef Zítek vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu a roku 1867 mohly začít práce na staveništi. 16. května 1868 došlo k slavnostnímu položení základních kamenů, v listopadu byly dokončeny základy, r. 1875 dosáhla novostavba "glajchy" a r. 1877 bylo divadlo pod střechou.. Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa.

Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Arch. Josef Zítek byl odstaven a na rekonstrukční práce byl povolán jeho žák arch. Josef Schulz.

Budova Národního divadla byla otevřena 18. listopadu 1883 představením Smetanovy slavnostní opery Libuše, pro tuto příležitost zkomponované.

Chrám založil Karel IV. na místě staré románské baziliky, která v 11. století nahradila rotundu postavenou v před rokem 935 sv. Václavem.

Impulzem k zahájení stavby bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v roce 1344. Stavbu původně vyprojektoval a výstavbu zahájil Francouz Matyáš z Arrasu, který v Praze na tomto díle pracoval až do své smrti. Jeho nástupce Petr Parléř projekt přepracoval ve stylu pozdní gotiky s prvky rané renesance. Katedrála je spjata s korunovacemi českých králů i s uložením ostatků Přemyslovců a jejich předchůdců. Byla vybudována s velkou úctou k předkům a vybavena nádherou, jakou mohla doba jejího vzniku poskytnout. Stěny byly vyzdobeny 1345 kusy broušených ametystů a jaspisů, malbami mistra Oswalda.

Kapli dominuje socha sv. Václava, která je dílem Jindřicha Parléře.

Chrám svatého Mikuláše je mistrovským dílem barokní architektury.

Patří k nejstarším kostelům na Starém Městě pražském. Poprvé je v souvislosti s povodní zmiňován již roku 1273. Autorem projektu byl slavný architekt pražského baroka Killian Ignác Dienzenhofer. Stavba chrámu patří k Dienzenhoferovým vrcholným dílům. Vnitřní chrámový prostor je jedním z nejsugestivnějších pražských chrámových interiérů. V souvislosti s reformami Josefa II. byl kostel a klášter v roce 1787 zrušen a cenné vnitřní zařízení bylo rozprodáno a odvezeno. Samotný kostel převzal magistrát města Prahy a tím v podstatě kostel zachránil před zkázou. Krátce zde byla umístěna sýpka a později archiv spisovny. V roce 1865 byl kostel přechodně využíván pro kulturní účely poté, co byl upraven na koncertní síň. V roce 1871 se vrátil bohoslužebným účelům, když byl pronajat Ruské pravoslavné církvi. Z tohoto období mimo jiné pochází nádherný křišťálový lustr, vyrobený v harrachovských sklárnách v severních Čechách. V roce 1916 byl chrám proměněn v posádkový kostel a důkladně opraven, přičemž interiér doplnila řada nových soch, obrazů a umělecko-řemeslných doplňků v novobarokním slohu.

Od roku 1920 slouží chrám Církvi československé husitské.

V podhůří Krušných hor, nedaleko saské hranice, vznikl kolem roku 1206 klášter Osek.

V době svého příchodu do Oseka měli cisterciáci za sebou již téměř šestileté období, kdy konvent žil v Mašťově na panství Milhoštů, kteří mnichy do Čech původně pozvali. Na panství v Oseku se jich ujal významný šlechtický rod Hrabišiců.

Pod ochranou nového zakladatelského rodu začal osecký klášter rychle prosperovat. Jedním z jeho nejslavnějších období se stala 30. léta 13 století. Tehdy stanul v čele kláštera opat Slavko, vnuk zakladatele oseckého kláštera.

Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě patří mezi nejkrásnější a nejautentičtěji dochované kláštery v českých zemích.

Dle pověsti se po zázračném zachránění z vod rozbouřené Vltavy v polovině roku 1259 stal zakladatelem kláštera Vok z Rožmberka, tehdy maršálek Českého království a zemský sudí v Horních Rakousích, poté zemský hejtman ve Štýrsku. Ten pokračoval v již dříve započatém královském kolonizačním díle, mimo jiné, i na horní Vltavě. Založení kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě patřilo k nejvýznamnějším zakladatelským činům tohoto velmože. Klášter měl od středověku až do počátku 20. století zásadní význam pro hospodářský a kulturní rozvoj regionu. Byl založen na výšině nad pravým břehem Vltavy nedaleko od níže položeného trhového městečka, po němž klášter nese název. Založení bylo schváleno formou listiny pražským biskupem dne 1. června 1259.

Klášter benediktinského řádu založený roku 1115 knížetem Vladislavem I.

Byl strategicky položen v blízkosti Norimberské obchodní stezky, která vedla přes naše území až k Baltickému moři. Klášter hrál významnou roli při rozšiřování okolních vesnic a cest.

Největší rozkvět zaznamenal v 1. polovině 18. století, kdy došlo k přestavbě klášterního kostela do stylu barokní gotiky. Přestavbou byli pověřeni nejvýznamnější architekti té doby – Kryštof Dientzenhofer a Jan Blažej Santini – Aichel.

Roku 1945 přechází památka do správy státu.

Do kláštera Svatá trnová koruna (původní název) povolal cisterciáky z rakouského kláštera Heiligenkreuz český král Přemysl Otakar II. roku 1263.

Podle legendy založil klášter ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov.

Klášter byl založen roku 1193 českým šlechticem Hroznatou.

Po svém zakladateli získal kromě majetku také znak se třemi páry jeleních parohů. Nový konvent byl osazen řeholníky ze strahovského kláštera a Hroznata se vydal na další kruciátu společně s císařem Jindřichem VI. Po Jindřichově smrti v Messině se Hroznata vrátil do Říma a přislíbil založení dalšího kláštera, jímž se stal ženský klášter v Chotěšově. Poté se sám rozhodl ke vstupu do řádu a setrval v něm až do své smrti roku 1217. Po jeho skonu zdědil klášter fundátorův majetek a stal se kulturním a duchovním centrem okolní krajiny.

Klášter byl založen roku 993 pražským biskupem sv. Vojtěchem († 997) a knížetem Boleslavem II. Pobožným († 999).

Byl to první mužský klášter na českém území vůbec. V 11. století byl za opata Menharda postaven v Břevnově první kamenný kostel. Jeho krypta se pod dnešní bazilikou zachovala dodnes. Později byl na stejném místě, kde stál starší románský kostel, postaven prostornější kostel gotický. Břevnovský klášter utrpěl velké škody za husitských válek. Obnovou a barokní přestavbou prošel po třicetileté válce za opata Tomáše Sartoria († 1700) a pak zvláště v první půli 18. století za opata Otmara Zinka († 1738). Ten najal přední stavitele a umělce doby, jakými byli Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferovi, Petr Brandl, Karel Josef Hiernle a další.

Jejich prací pak vznikl umělecky cenný a dodnes obdivovaný komplex budov se zahradou.

Starý židovský hřbitov patří mezi nejstarší a nejlépe dochované hřbitovy v Evropě.

Byl založen v první třetině 15. století a naposledy se tu pohřbívalo roku 1787. Na jeho ploše se nachází téměř 12 tisíc náhrobků, hrobů je ale několikanásobně více. Přes několikeré rozšiřování hřbitova byla jeho velikost nedostačující, takže na hřbitov byly naváženy další vrstvy půdy a vznikaly vrstvy hrobů nad sebou. Nejstarší čitelný náhrobek z roku 1439 připomíná básníka a rabína Avigdora Karu. Vyhledávané jsou náhrobky Jehudy Löwa ben Bezalela či Davida Oppenheima, vědců Davida Ganse a Josefa Šeloma Delmediga nebo primase Mordechaje Maisela ze 17. a 18. století.

Židovský hřbitov je úzce spojen s vírou, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a že bude vzkříšen, a proto tělo zesnulého ukládají v bílém plátnu do země. Hřbitov je považován za posvátné místo, a existuje proto řada různých předpisů, které mají být na židovském hřbitově dodržovány. Mezi nařízení patří například zákaz jídla a pití či zákaz vstupu zvířat, zejména však požadavek neporušitelnosti hrobů na věčné časy.

Staronová synagoga byla postavena v poslední čtvrtině 13. století a je nejstarší dochovanou synagogou v České republice.

Vnitřní prostor modlitebního sálu je zaklenut šesti poli pětidílné žebrové klenby na dvou mohutných osmibokých pilířích. Střed mezi nimi zaujímá bima - vyvýšené podium s pultem pro předčítání Tóry. Okolo birny stejně jako po obvodu motlitebního sálu je dochováno původní rozmístění sedadel. Do východní zdi je vezděna schránka na svitky Tóry (aron ha-kodeš), které jsou v ní uloženy. Před svatostánkem visí věčné světlo a po jeho pravé straně stojí kamenný pult (amud) pro kantora, který odtud vede bohoslužbu.

Národní divadlo je ztělesněním vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti.

Na jeho budování se sbírkami podílely široké vrstvy všeho lidu a slavnostní položení základního kamene 16. května 1868 se stalo všenárodní politickou manifestací. Myšlenka vybudování důstojného kamenného divadla se rodila od podzimu 1844 na poradách vlastenců v Praze a začala se realizovat žádostí o "privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení" samostatného českého divadla, kterou stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 předložil František Palacký. Privilej byla udělena už v dubnu 1845.

Období Bachova absolutismu zarazilo přípravy stavby a podpořilo koncepci skromné prozatímní budovy, která byla postavena na jižní části divadelního pozemku architektem Ignácem Ullmannem a otevřena 18. listopadu 1862. Budova Prozatímního divadla se pak stala součástí stavby definitivního Národního divadla. Architekt Josef Zítek vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu a roku 1867 mohly začít práce na staveništi. 16. května 1868 došlo k slavnostnímu položení základních kamenů, v listopadu byly dokončeny základy, r. 1875 dosáhla novostavba "glajchy" a r. 1877 bylo divadlo pod střechou.. Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa.

Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Arch. Josef Zítek byl odstaven a na rekonstrukční práce byl povolán jeho žák arch. Josef Schulz.

Budova Národního divadla byla otevřena 18. listopadu 1883 představením Smetanovy slavnostní opery Libuše, pro tuto příležitost zkomponované.

Chrám založil Karel IV. na místě staré románské baziliky, která v 11. století nahradila rotundu postavenou v před rokem 935 sv. Václavem.

Impulzem k zahájení stavby bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v roce 1344. Stavbu původně vyprojektoval a výstavbu zahájil Francouz Matyáš z Arrasu, který v Praze na tomto díle pracoval až do své smrti. Jeho nástupce Petr Parléř projekt přepracoval ve stylu pozdní gotiky s prvky rané renesance. Katedrála je spjata s korunovacemi českých králů i s uložením ostatků Přemyslovců a jejich předchůdců. Byla vybudována s velkou úctou k předkům a vybavena nádherou, jakou mohla doba jejího vzniku poskytnout. Stěny byly vyzdobeny 1345 kusy broušených ametystů a jaspisů, malbami mistra Oswalda.

Kapli dominuje socha sv. Václava, která je dílem Jindřicha Parléře.

Chrám svatého Mikuláše je mistrovským dílem barokní architektury.

Patří k nejstarším kostelům na Starém Městě pražském. Poprvé je v souvislosti s povodní zmiňován již roku 1273. Autorem projektu byl slavný architekt pražského baroka Killian Ignác Dienzenhofer. Stavba chrámu patří k Dienzenhoferovým vrcholným dílům. Vnitřní chrámový prostor je jedním z nejsugestivnějších pražských chrámových interiérů. V souvislosti s reformami Josefa II. byl kostel a klášter v roce 1787 zrušen a cenné vnitřní zařízení bylo rozprodáno a odvezeno. Samotný kostel převzal magistrát města Prahy a tím v podstatě kostel zachránil před zkázou. Krátce zde byla umístěna sýpka a později archiv spisovny. V roce 1865 byl kostel přechodně využíván pro kulturní účely poté, co byl upraven na koncertní síň. V roce 1871 se vrátil bohoslužebným účelům, když byl pronajat Ruské pravoslavné církvi. Z tohoto období mimo jiné pochází nádherný křišťálový lustr, vyrobený v harrachovských sklárnách v severních Čechách. V roce 1916 byl chrám proměněn v posádkový kostel a důkladně opraven, přičemž interiér doplnila řada nových soch, obrazů a umělecko-řemeslných doplňků v novobarokním slohu.

Od roku 1920 slouží chrám Církvi československé husitské.

Koněspřežná tramvaj (Pražská tramway, pražská koňka) byla v provozu od roku 1875. Její éru odstartoval belgický průmyslník Édouard Otlet dne 23. září. Naposledy projela Prahou koněspřežná tramvaj dne 12. května 1905. Na sklonku 19. století ho postupně vytlačila Křižíkova elektrická tramvaj.

Hlavní pražský hromadný prostředek zajišťoval veřejnou dopravu v centru města celých 25 let. Na konci 19. století dokázal přepravit za rok sedm milionů cestujících. Po jednokolejové pouliční dráze projížděla stovka tramvajových vozů tažená přibližně čtyřmi stovkami koní. První veřejnou dopravu v centru Prahy provozoval soukromý majitel na šesti linkách o délce necelých dvaceti kilometrů. Tramvaje jezdily od 6.30 do 22.00 hodin v intervalu sedm minut, průměrnou rychlostí 8 km za hodinu.

Koněspřežná tramvaj (Pražská tramway, pražská koňka) byla v provozu od roku 1875. Její éru odstartoval belgický průmyslník Édouard Otlet dne 23. září. Naposledy projela Prahou koněspřežná tramvaj dne 12. května 1905. Na sklonku 19. století ho postupně vytlačila Křižíkova elektrická tramvaj.

Hlavní pražský hromadný prostředek zajišťoval veřejnou dopravu v centru města celých 25 let. Na konci 19. století dokázal přepravit za rok sedm milionů cestujících. Po jednokolejové pouliční dráze projížděla stovka tramvajových vozů tažená přibližně čtyřmi stovkami koní. První veřejnou dopravu v centru Prahy provozoval soukromý majitel na šesti linkách o délce necelých dvaceti kilometrů. Tramvaje jezdily od 6.30 do 22.00 hodin v intervalu sedm minut, průměrnou rychlostí 8 km za hodinu.

Staronová synagoga byla postavena v poslední čtvrtině 13. století a je nejstarší dochovanou synagogou v České republice.

Vnitřní prostor modlitebního sálu je zaklenut šesti poli pětidílné žebrové klenby na dvou mohutných osmibokých pilířích. Střed mezi nimi zaujímá bima - vyvýšené podium s pultem pro předčítání Tóry. Okolo birny stejně jako po obvodu motlitebního sálu je dochováno původní rozmístění sedadel. Do východní zdi je vezděna schránka na svitky Tóry (aron ha-kodeš), které jsou v ní uloženy. Před svatostánkem visí věčné světlo a po jeho pravé straně stojí kamenný pult (amud) pro kantora, který odtud vede bohoslužbu.

Starý židovský hřbitov patří mezi nejstarší a nejlépe dochované hřbitovy v Evropě.

Byl založen v první třetině 15. století a naposledy se tu pohřbívalo roku 1787. Na jeho ploše se nachází téměř 12 tisíc náhrobků, hrobů je ale několikanásobně více. Přes několikeré rozšiřování hřbitova byla jeho velikost nedostačující, takže na hřbitov byly naváženy další vrstvy půdy a vznikaly vrstvy hrobů nad sebou. Nejstarší čitelný náhrobek z roku 1439 připomíná básníka a rabína Avigdora Karu. Vyhledávané jsou náhrobky Jehudy Löwa ben Bezalela či Davida Oppenheima, vědců Davida Ganse a Josefa Šeloma Delmediga nebo primase Mordechaje Maisela ze 17. a 18. století. Židovský hřbitov je úzce spojen s vírou, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a že bude vzkříšen, a proto tělo zesnulého ukládají v bílém plátnu do země.

Hřbitov je považován za posvátné místo, a existuje proto řada různých předpisů, které mají být na židovském hřbitově dodržovány. Mezi nařízení patří například zákaz jídla a pití či zákaz vstupu zvířat, zejména však požadavek neporušitelnosti hrobů na věčné časy.